Dopisy na druhý břeh_2 aneb Jak jsem prospala Dušičky

Psát dopisy někomu, kdo už je na „druhém břehu“ není asi běžné. Přesto nemusíte být spiritista, okultista či jakýkoli jiný „ista“. Třeba si jen chcete povídat. Na něco se zeptat. A dotyčný je kdesi daleko. Nebo tak úplně ne?

Milá Marie,

Začíná na mě doléhat předvánoční nálada (neboli každoroční pocit méněcennosti z toho, že zase nestihnu umýt okna a nakoupit dárky bez tlačenic). Takže…navrhuji změnit téma. Ještě jsem Ti třeba nenapsala, jak jsem strávila Dušičky. Koneckonců, vždyť je to teprve pár týdnů…

Na tenhle svátek se každý rok těším. Těším se na to, jak v klidu zavzpomínám na své blízké, kteří už odešli na druhý břeh (o tom už něco víš, že). Rozhodně nechci říct, že jindy si na ně nevzpomenu, ale na Dušičky přece jen o něco víc. Tenhle čas mi na rozjímání o životě a smrti přijde tak nějak… příhodný. Taky se těším, až místa posledního odpočinku svých blízkých ozdobím květinami, nasaji důstojnou atmosféru věčného ticha a klidu a vyšlu „tam nahoru“ poděkování za to, že pořád můžu být na tomhle břehu.  

Těším se na to do chvíle, než s rodinou vyrazíme „na hroby“. Přesněji řečeno do chvíle, než se děti začnou v autě pošťuchovat a posléze hádat. Než se mi začne dělat špatně, i když sedím na předním sedadle. Než můj muž začne brblat, že není kde zaparkovat. A než zjistím, že zase někdo nutně potřeboval lampičku z našeho hrobu.

Takhle to probíhá už léta, ale letos to přece jen bylo jinak. Poslední říjnový den mě skolila chřipka, a to pořádná. Vážnost situace potvrzovalo několik skutečností: Můj muž mi sdělil, že tak hrozně jsem už dlouho nevypadala; David opouštěl svůj pokoj výrazně častěji než obvykle a chodil se dívat, jestli ještě dýchám a Dianka mi vařila hektolitry čaje a zbytku rodiny teplé večeře. Přes den, kdy byli v práci a ve škole, mě moji milí nechali napospas virům a chmurným myšlenkám.

V den D (D jako Dušičky v kalendáři) mi bylo lépe, ale rozhodně ne natolik, abych se vydala na každoroční anabázi po hřbitovech. Zrušení mise nepřipadalo v úvahu, příbuzní by nás pomluvili. Odložit ji na další víkend se nám taky nechtělo. Nakonec se muž nabídl, že s dětmi hroby objede. Děti se tvářily, jako by spolkly hada, ale neřekly nic. Při pohledu na zuboženou matku se v nich zřejmě ozvalo jejich lepší Já.

Skoro se to stydím napsat, ale sotva se za nimi zavřely dveře, udělalo se mi mnohem líp. Měla jsem před sebou celý den o samotě a v klidu. Jen a jen pro sebe. Nevysvětluj si to špatně. Svou rodinu miluji a jsem s nimi moc ráda, ale…myslím, že mi rozumíš. Koneckonců jsi měla tři děti. Odehnala jsem lehce provinilý pocit a začala přemýšlet, jak ten den strávím. Konečně si udělám manikúru. Umyju si vlasy. Podívám se na film. Sním celou čokoládu. Přečtu si soukromé maily a odpovím na ně. Začtu se do knížky, kterou jsem dostala k minulým Vánocům.

Než jsem se stačila rozhodnout, zazvonil telefon. Můj muž. Chtěl vědět, který věnec patří na který hrob. Když jsem položila telefon, zapnula jsem počítač. Vzápětí volala moje matka, aby se zeptala, jak mi je. V ty dny mi volala v průměru třikrát denně, takže jsem se omezila na stručnou zprávu o svém zdravotním stavu. I tak hovor zabral skoro půl hodiny. Pak jsem si myslela, že si konečně přečtu e-maily za několik dní, ale než jsem se proklikala do své e-mailové schránky, zaujal mě článek o tom, jak uctít památku zesnulých doma; a to jinak, než vyřezanými dýněmi u vchodových dveří. Sotva jsem se začetla, ozval se znovu telefon. Volal zase muž, aby mi tentokrát předal tetu Dášu, kterou potkal na hřbitově. Když se dověděla, že jsem nemocná, chtěla mě aspoň pozdravit. Znovu jsem se začetla do článku, který mimo jiné říkal, že duším zesnulých bychom měli připravit něco dobrého – snad aby k nám lépe trefily. To mě docela zaujalo. Šla jsem nahlédnout do spíže, abych zjistila, jestli mám těm duším co nabídnout. Při té příležitosti jsem objevila zapomenutou láhev ořechového likéru. Dala jsem do misky rýži, sušené ovoce a ořechy a postavila jsem ji za okno. Taky jsem ochutnala ten likér a – světe div se – ještě se dal pít. A tak jsem ochutnávala dál a přemýšlela, jestli si nejdřív umyju vlasy nebo přečtu ty zatracené maily. Asi jsem přemýšlela příliš dlouho, protože jsem nakonec usnula.

Rodinka dorazila večer. Probudila jsem se právě včas na to, abych láhev od likéru stačila kopnout pod postel. Mí drazí mimo jiné prohlásili, že beze mě to nebylo ono. Zahřálo mě to u srdce. Slíbila jsem, že příští rok je v tom určitě nenechám. I když…přísahat bych na to nemohla.     

Tak zase za týden. Mávám Ti na druhý břeh.   

Tvoje Patricie