Rychlík do pekla
Nedávno jsem cestovala vlakem do Německa. Naplánované jsme to měla dobře: v jedenáct nasednu v Praze, prospím se a v šest ráno se probudím v Mnichově. Plán to byl sice dobrý, ale o nějakém spaní nemohla být řeč. V kupé byla strašná zima. Omluvy průvodčího byly zdvořilé, ale nezahřály. Neodolala jsem a zanadávala si. Je to přece sakra první třída. Dala jsem se do řeči se spolucestující, ženou okolo pětatřiceti let. Začalo to obvyklou zdvořilostní konverzací a skončilo to tím, že jsme do rána nezavřely oči. Vlastně spíš pusu.
Říkejme jí třeba Karin. Jmenuje se jinak, ale na tom nezáleží. Před třemi lety a dvěma měsíci se Karin vydala za sestrou do Německa. Byla bez práce, čerstvě bez manžela a…bez peněz. Zato s třemi dětmi. Chvíli se protloukala, jak se dalo, ale brzy zjistila, že pokud se nechce utopit v dluzích, musí něco podniknout. A tak se vydala za sestrou, poprosit ji o pomoc.
V nádraží hale v Praze se k ní přitočil nějaký muž a zeptal se, jestli si chce vydělat tisíc euro. Bylo to prosté. Stačí si vzít od něj balíček a v Německu ho předat tomu, kdo se o něj přihlásí. O nic víc se starat nemusí. Pět set euro hned a zbytek po předání. Bylo jí divné, proč oslovil právě ji, ale některé věci máme asi napsané přímo na čele...třeba to, že zoufale potřebujeme peníze. Na otázky nebyl čas ani příležitost. Chlápek jí naznačil, že za zvědavost takové peníze nedostane. Tušila, že v balíčku bude asi něco jiného než jen hezký dárek, ale moc dlouho neváhala. V hlavě jí běžely počty, co všechno se dá za ty peníze pořídit. Koneckonců o nic nejde. Za sestrou jela už několikrát a celní kontrola byla vždycky formalita. Jsme přece v Evropě…
Na hranicích nechápala, co se děje. Ještě nikdy se nestalo, aby vlak procházela policie se psy. Později se dověděla, že ten den byly v Německu hlášeny teroristické útoky. Při kontrole přišla na řadu mezi posledními. Na chvíli se zdálo, že tenhle thriller bude mít dobrý konec; policejní pes nic nevyčmuchal. Ale zkušená policistka ano. Karin na její příkaz rozbalila balíček a rázem pochopila, že odteď se pro ni všechno mění.
V balíčku byl pervitin v dávce, která by spolehlivě zabila několik lidí. Odsoudili ji v Německu. Nejprve na osm let, po odvolání na šest. Za tři roky ji podmínečně propustili za vzorné chování. Za tu dobu se naučila plynně německy a obstojně španělsky. Čas je to jediné, čeho máte v kriminále dostatek. Využila možnosti pracovat a vydělala si nějaké peníze. Na její poměry vlastně docela dost. Několik měsíců před propuštěním se stala zvláštní věc. Jednoho dne Karin přivedli do návštěvní místnosti a za sklem byl neznámý muž. K těmhle omylům prý dochází jen výjimečně. Povídali si celou dobu vyhrazenou pro návštěvy. I pak si měli co říct. Tenhle muž do vězení chodil za svou sestrou. Tedy…původně. Když se vrátila do Prahy, několikrát za ní přijel. Teď jede ona za ním.
Zajímalo mě, kde má Karin děti. Prý u rodičů v Ostravě, starali se o ně celou dobu. Myslela si, že po návratu si je bude moct hned vzít k sobě, ale oficiálně je zatím může vídat každý druhý víkend. Nejdřív musí prokázat, že se o ně postará. Díky znalosti němčiny si našla slušně placenou práci, ale to nestačí. Vyplňování nejrůznějších formulářů a prohlášení neberou konce. A návštěvy sociálky taky ne. Chápe to, ale na druhé straně…čas běží. Posteskla si jedné úřednici, ale ta opáčila, že když Karin mohla být bez dětí tři roky, tak to ještě nějaký ten měsíc vydrží.
Cesta byla u konce. Karin bylo jedno, co si o ní myslím. A já si nemyslela nic. Tedy…teď už ne. Přiznávám, že během jejího vyprávění mi běžely hlavou různé věci. Napadala mě slova jako zodpovědnost, soudnost, svědomí… Je hodně snadné vynášet soudy. Možná víte, o čem mluvím. V teple obýváku, hezky u televize nebo v hospodě u piva se z nás velmi rychle stávají politici, sociologové, právníci a bůhvíkdo ještě. Přesně víme, jak bychom naložili se státním rozpočtem, zatočili s korupcí, zlepšili školství…Rozčilujeme se nad podvodníky, silničními piráty, feťáky a zvrhlými vrahy… obnovujeme trest smrti a bez milosti udílíme mnohaleté žaláře a milionové pokuty. Je to tak snadné…snazší než se do kohokoli vcítit a cokoli chápat. Nebo se o to aspoň pokusit. Nebo si uvědomit, že než začneme poukazovat na třísku v oku druhého člověka, je dobré vyndat si trám z toho vlastního. Mimochodem, tohle není můj nápad; údajně má na něj copyright chlapík, který se narodil na Štědrý den. Co na tom, že to bylo před více než dvěma tisíci lety. Člověk je pořád stejný. Každý z nás si s sebou vláčí nějaký ten trám…
Karin slíbila, že dá vědět, jak to dopadlo s dětmi. Doufám, že to bude brzy. Moc ráda bych tomuhle příběhu dopsala šťastný konec.
Petra Polsen
Jak jsem šňupala kakao
Nedávno na internetu psali, že v Americe začali prodávat šňupací čokoládu. Jako nevyléčitelná závislačka na téhle pochoutce jsem pochopitelně zbystřila...
Petra Polsen
Princové jsou na draka
Pokud patříte k zarytým obhájcům volné výchovy, varuju vás předem: tento článek vám může zvýšit krevní tlak.
Petra Polsen
Zaklínadlo jménem čtyřicítka
Kdysi jsem se děsila toho, že mi někdy bude třicet. Nakonec to zdaleka nebylo tak hrozné, jak jsem si myslela. Všem čerstvým třicítkám vzkazuju: užívejte si to, protože...za deset let bude hůř. Vím, o čem mluvím...
Petra Polsen
Tuhle chci doma!
Vždycky mě to dostane. Znova a znova...Z rady, že si máme dát pozor na to, co si přejeme, se už stala dokonale otřepaná fráze. Ale platí pořád. Bohudík...a taky bohužel.
Petra Polsen
Tyjo, ten je teda má!
Začnu otázkou: Na co jste pomysleli jako první, když jste si přečetli název tohoto článku? Před jeho zveřejněním mi odpovědělo několik mužů i žen. Odpovědi byly tak jednoznačné, že mě to až překvapilo.
Petra Polsen
Jak to, že nejsem mrtvá?!
Spáchat malý dopravní přestupek nutně nemusí být jen špatné. Můžete se o sobě dovědět něco, co jste absolutně netušili. A při tom ušetřit dvě stovky. Nebo i víc...
Petra Polsen
Nebojme se čisté špíny
Mám kolem sebe ráda čisto, ale dnes se přimluvím za bakterie. Může za to jeden mladý bankovní úředník.
Petra Polsen
Nekastrujme muže
Znáte to. Šly jste na babinec a teď se vracíte ze sletu čarodějnic. Při odchodu z domu se loučíte se svým mužem. Když se po několika hodinách vrátíte domů, v obýváku sedí ňouma, který vám nepřinese kytku, co je rok dlouhý...
Petra Polsen
Vezmeš si mě?
Marně přemýšlím, jak uvést téma dnešního článku, protože je...řeknu to rovnou...tak trochu o hovně. Slušněji řečeno o psím exkrementu. Ne, nebojte se. Nemíním moralizovat nad těmi, co nesbírají.
Petra Polsen
Jak se můj kocour ocitl v erotice
Můj kocour se nechtěně dostal do erotické literatury. Záměrně říkám můj a ne náš. Nemyslím totiž našeho zrzavě mourovatého kocoura, který většinu dne prospí a o erotice si může nechat jen zdát.
Petra Polsen
Kostlivci v předsíni
Blíží se oslava zlaté svatby našich a já pomáhám, s čím je třeba. Moje matka při té příležitosti naplánovala úklid, který rozsahem a použitými chemickými prostředky předčí i jarní nebo předvánoční úklid, a to už je co říct.
Petra Polsen
Klídek, paninko, klídek!
Před pár dny moje děti odjely na hory a já jsem se záhy dověděla, že moje šestnáctiletá dcera lže, kouří trávu, peníze na obědy ve školní jídelně utrácí za bůhvíco a chodí se dvěma kluky najednou.
Petra Polsen
Nikdy neříkej nikdy
Zas je tu čas novoročních předsevzetí...Nepopírám, že jsem taky patřila k lidem, kteří věří, že se změnou letopočtu se jejich život začne ubírat jiným směrem: k lepším zítřkům...
- Počet článků 14
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1669x