Možná jste přesvědčení, že určité věci by se vám v životě nemohly stát. Ale…víte to jistě? Víte přesně, kde jsou vaše hranice, za které byste za žádných okolností nešli?
Nedávno jsem cestovala vlakem do Německa. Naplánované jsme to měla dobře: v jedenáct nasednu v Praze, prospím se a v šest ráno se probudím v Mnichově. Plán to byl sice dobrý, ale o nějakém spaní nemohla být řeč. V kupé byla strašná zima. Omluvy průvodčího byly zdvořilé, ale nezahřály. Neodolala jsem a zanadávala si. Je to přece sakra první třída. Dala jsem se do řeči se spolucestující, ženou okolo pětatřiceti let. Začalo to obvyklou zdvořilostní konverzací a skončilo to tím, že jsme do rána nezavřely oči. Vlastně spíš pusu.
Říkejme jí třeba Karin. Jmenuje se jinak, ale na tom nezáleží. Před třemi lety a dvěma měsíci se Karin vydala za sestrou do Německa. Byla bez práce, čerstvě bez manžela a…bez peněz. Zato s třemi dětmi. Chvíli se protloukala, jak se dalo, ale brzy zjistila, že pokud se nechce utopit v dluzích, musí něco podniknout. A tak se vydala za sestrou, poprosit ji o pomoc.
V nádraží hale v Praze se k ní přitočil nějaký muž a zeptal se, jestli si chce vydělat tisíc euro. Bylo to prosté. Stačí si vzít od něj balíček a v Německu ho předat tomu, kdo se o něj přihlásí. O nic víc se starat nemusí. Pět set euro hned a zbytek po předání. Bylo jí divné, proč oslovil právě ji, ale některé věci máme asi napsané přímo na čele...třeba to, že zoufale potřebujeme peníze. Na otázky nebyl čas ani příležitost. Chlápek jí naznačil, že za zvědavost takové peníze nedostane. Tušila, že v balíčku bude asi něco jiného než jen hezký dárek, ale moc dlouho neváhala. V hlavě jí běžely počty, co všechno se dá za ty peníze pořídit. Koneckonců o nic nejde. Za sestrou jela už několikrát a celní kontrola byla vždycky formalita. Jsme přece v Evropě…
Na hranicích nechápala, co se děje. Ještě nikdy se nestalo, aby vlak procházela policie se psy. Později se dověděla, že ten den byly v Německu hlášeny teroristické útoky. Při kontrole přišla na řadu mezi posledními. Na chvíli se zdálo, že tenhle thriller bude mít dobrý konec; policejní pes nic nevyčmuchal. Ale zkušená policistka ano. Karin na její příkaz rozbalila balíček a rázem pochopila, že odteď se pro ni všechno mění.
V balíčku byl pervitin v dávce, která by spolehlivě zabila několik lidí. Odsoudili ji v Německu. Nejprve na osm let, po odvolání na šest. Za tři roky ji podmínečně propustili za vzorné chování. Za tu dobu se naučila plynně německy a obstojně španělsky. Čas je to jediné, čeho máte v kriminále dostatek. Využila možnosti pracovat a vydělala si nějaké peníze. Na její poměry vlastně docela dost. Několik měsíců před propuštěním se stala zvláštní věc. Jednoho dne Karin přivedli do návštěvní místnosti a za sklem byl neznámý muž. K těmhle omylům prý dochází jen výjimečně. Povídali si celou dobu vyhrazenou pro návštěvy. I pak si měli co říct. Tenhle muž do vězení chodil za svou sestrou. Tedy…původně. Když se vrátila do Prahy, několikrát za ní přijel. Teď jede ona za ním.
Zajímalo mě, kde má Karin děti. Prý u rodičů v Ostravě, starali se o ně celou dobu. Myslela si, že po návratu si je bude moct hned vzít k sobě, ale oficiálně je zatím může vídat každý druhý víkend. Nejdřív musí prokázat, že se o ně postará. Díky znalosti němčiny si našla slušně placenou práci, ale to nestačí. Vyplňování nejrůznějších formulářů a prohlášení neberou konce. A návštěvy sociálky taky ne. Chápe to, ale na druhé straně…čas běží. Posteskla si jedné úřednici, ale ta opáčila, že když Karin mohla být bez dětí tři roky, tak to ještě nějaký ten měsíc vydrží.
Cesta byla u konce. Karin bylo jedno, co si o ní myslím. A já si nemyslela nic. Tedy…teď už ne. Přiznávám, že během jejího vyprávění mi běžely hlavou různé věci. Napadala mě slova jako zodpovědnost, soudnost, svědomí… Je hodně snadné vynášet soudy. Možná víte, o čem mluvím. V teple obýváku, hezky u televize nebo v hospodě u piva se z nás velmi rychle stávají politici, sociologové, právníci a bůhvíkdo ještě. Přesně víme, jak bychom naložili se státním rozpočtem, zatočili s korupcí, zlepšili školství…Rozčilujeme se nad podvodníky, silničními piráty, feťáky a zvrhlými vrahy… obnovujeme trest smrti a bez milosti udílíme mnohaleté žaláře a milionové pokuty. Je to tak snadné…snazší než se do kohokoli vcítit a cokoli chápat. Nebo se o to aspoň pokusit. Nebo si uvědomit, že než začneme poukazovat na třísku v oku druhého člověka, je dobré vyndat si trám z toho vlastního. Mimochodem, tohle není můj nápad; údajně má na něj copyright chlapík, který se narodil na Štědrý den. Co na tom, že to bylo před více než dvěma tisíci lety. Člověk je pořád stejný. Každý z nás si s sebou vláčí nějaký ten trám…
Karin slíbila, že dá vědět, jak to dopadlo s dětmi. Doufám, že to bude brzy. Moc ráda bych tomuhle příběhu dopsala šťastný konec.
