Kdysi jsem se děsila toho, že mi někdy bude třicet. Nakonec to zdaleka nebylo tak hrozné, jak jsem si myslela. Všem čerstvým třicítkám vzkazuju: užívejte si to, protože…za deset let bude hůř. Vím, o čem mluvím...
Čtyřicítky jsem se děsila o poznání míň než třicítky. Že by moudrost a smíření s během života? Ehm… no tak teď vážně. Když to přišlo, bylo mi pořád fajn. Příbuzní a známí na některé neodbytné otázky rezignovali a jiné už nebyly aktuální. Ale přece…objevili se jiní, kteří mi začali vysvětlovat, že čtyři křížky na krku nejsou žádná legrace.
Jako první mi je připomněla matka, kterou nedlouho po oslavě zajímalo, jestli už jsem si založila penzijní připojištění. Chápala jsem to; koneckonců maminky to s námi přece myslí dobře. Tedy, většinou...
Když mi bylo dvaačtyřicet, můj gynekolog se zeptal, jestli už mám představu, jak chci řešit menopauzu. Nechápala jsem, proč o tom začíná, když ví, že moje ženské orgány se do důchodu ještě nechystají. Navíc jsem si nějak nedokázala představit, jak se taková menopauzu řeší. Nejlépe někam zalézt a počkat, až to přejde? Rozebírat ji donekonečna s kamarádkami, které už tím prošly? Chodit k psychoterapeutovi a plakat nad odcházejícím mládím? Aha, no jo vlastně: máme k dispozici hormony! S nimi strašáka jménem Stáří společně zaženeme. Že mě to hned nenapadlo…
Po čase mi moje kosmetička poskytla téměř vědecké pojednání o úbytku kolagenu u žen po čtyřicítce a nabídla mi hříšně drahé sérum s výtažkem z kohoutích hřebínků. Pevně věřím, že kdyby se mi po něm neudělaly červené fleky, moje pleť by byla „rozzářená a celkově lépe hydratovaná“, jak sliboval výrobce.
Ani kadeřnici moje čtyřicítka nenechala klidnou. Do vlasů barvy mědi mi navrhla melír broskvové barvy. Prý na oživení. Namítla jsem, že si živá připadám až dost, ale jí to nepřipadalo vtipné. Když došlo na délku vlasů, jako obvykle jsem hájila každý milimetr, který by podle mého názoru na mé hlavě měl zůstat. Kadeřnice jako obvykle rezignovala s tím, že ať si to ještě užiju; za nějaký čas bychom měly pomalu začít zkracovat. Vybavily se mi Postřižiny; s jakou rozkoší si Magda Vášáryová nechala ustřihnout své dlouhatánské vlasy. Ale já a začít zkracovat?! A proč? Odpověď byla jednoznačná: Po čtyřicítce sluší vlasy pod ramena jen málokteré ženě. Aha. To jsem netušila. Z tónu a ustaraného výrazu kadeřnice bylo jasné, že já to štěstí nemám.
Usoudila jsem, že je čas na změnu. Chodím k doktorce, která mě nechce spasit umělými hormony, ke kosmetičce, která mě nestraší vráskami hlubokými jako Mariánský příkop a ke kadeřnici, která respektuje přání a pocity zákaznice.
Je mi šestačtyřicet…Když si odmyslím, že za chvíli mi v lékárně začnou nabízet zázračné přípravky na klouby, tak se na tu padesátku vlastně docela těším. Když už nic jiného, pořád se budu moct radovat z toho, že mi ještě nenabízí lepidlo na zubní protézu.
