Nejdřív mi to sice připadalo jako pěkná blbost a pomyslela jsem si, že ti Amíci fakt už neví, co by vymysleli. Pak mě ale uchvátila představa, že zažiju všechny slastné pocity, které mi tahle pochoutka přináší, bez jejích nepříjemných vedlejších účinků. Nebo snad znáte někoho, kdo po ní netloustne? S přibývajícími léty si tak nějak říkám, že na sobě nemám špeky, ale polštářky kakaového másla, které se nestačilo vstřebat.
Zapátrala jsem, jestli se tahle novinka nedá sehnat i u nás. Nedá. Zauvažovala jsem, co vlastně na takové šňupací čokoládě může být. Zlaté české ručičky si přece poradí se vším, no ne? Do vyhledávače jsem zadala „výroba domácí čokolády“, pročetla pár receptů, a nakonec vybrala ten s kardamomem a špetkou chilli. Vynechám kakaové máslo a šňupací čokoláda „Czech made“ bude na světě. Smíchat kakao s trochou koření přece nemůže být žádná velká věda. Začaly se mi sbíhat sliny. Pak jsem si uvědomila, že tentokrát si hnědou slast dopřeju jinou cestou než obvykle, ale nepomohlo to. Sliny mi tekly pořád. Konečně byla moje šňupací směs hotová. Voněla božsky. Ještě si honem umotat z papíru takovou tu trubičku (to jsem odkoukala z jednoho filmu), a jde se na to!
Jedna dírka, pak druhá a...co bude?! Žádná čokonirvána se nedostavila. Zato pálení v nose na sebe nenechalo dlouho čekat. Vždyť jsem tam toho chilli přece nedala tak moc?! Nebo že by to byl kardamom? Vždyť si ho běžně přidávám do kafe a tam teda chutná jinak, než jed na krysy! Za chvíli se přidalo slzení očí a začalo mě to dráždit ke kašli. V tomhle stavu mě zastihla pošťačka. „Všechno v pohodě?“ zeptala se, když mi předávala rekomando. Mezi kašláním a prskáním jsem ji stačila ujistit, že naprosto. Věnovala mi ještě dlouhý pohled a odešla.
Když přišel můj muž z práce, což bylo asi za čtyři hodiny po mém šňupacím experimentu, byl hodně překvapený. Bohužel jsem se nevznášela v čokoládovém rauši, ale místo očí jsem měla maličké škvírky a kvůli nateklé nosní sliznici jsem musela dýchat otevřenou pusou. Nejspíš jsem při tom neměla zrovna inteligentní výraz, ale to byl v tu chvíli nejmenší problém.
Doktor na pohotovosti nade mnou kroutil hlavou a na mé tvrzení, že netuším, jak se mi to mohlo stát, reagoval nespokojeným mručením. Pak mi řekl, že ve službě už zažil leccos, ale co opravdu nesnáší je, když mu pacienti lžou. Jako příklad uvedl pána, který onehdy přišel s propiskou zasunutou do penisu a tvrdil, že se mu tam dostala nedopatřením. Kápla jsem tedy božskou. Když doktora přešel záchvat smíchu, píchl mi kalciovku a ujistil mě, že během čtyřiadvaceti hodin otok obličeje ustoupí a já budu zase vypadat normálně.
Byl to profík...jak řekl, tak se stalo. Taky oceňuju, že mě ušetřil případného kázání. I bez něj čestně prohlašuju, že nic podobného už zkoušet nebudu...Teda, rozhodně ne s čokoládou.