Princové jsou na draka

Pokud patříte k zarytým obhájcům volné výchovy, varuju vás předem: tento článek vám může zvýšit krevní tlak.

Jednou můj dvaasedmdesátiletý otec cestoval veřejnou dopravou. Do autobusu se nahrnula spousta lidí, ale někdo mu uvolnil místo na „čtyřce“. Naproti němu se usadil asi desetiletý kluk a vedle něj jeho matka. Když se autobus rozjel, táta vytáhl noviny, kluk naproti mobil, který velikostí neměl daleko do tabletu, a jeho matka se začetla do časopisu, který přináší spolehlivé a zaručeně ověřené informace typu „kdo, kde, s kým, proč a jak“.

Kluk chvíli šmejdil prstem po displeji a pak spustil nějakou hru. Podle výbuchů a střelby, které se z telefonu začaly ozývat, bylo jasné, že je to pořádný adrenalin. Matka nehnula brvou a kluk se do hry zabral tak, že přestal vnímat okolí. Můj otec se snažil soustředit na čtení, ale nějak mu to nešlo. Sbalil noviny a rozhodl se přečkat skoro půlhodinovou cestu jen tak. Zakoukal se z okna, ale po chvíli zaregistroval že kluk mu systematicky, v rytmu střílení a výbuchů, kope do holeně. Podíval se na něj, ale kluk okolí vůbec nevnímal. S každou další dávkou ze samopalu do otce kopl jako do pytle.

„Ehm, hmmm,“ upozornil na sebe otec. „Mohl bys mi, chlapče, přestat kopat do nohy?“ otázal se zdvořile.

Kluk zvedl zrak od displeje, zazubil se a přestal...do doby, než se ozvala další dávka ze samopalu. Začal sledovat displej mobilu a horečnatě rejdit prstem po displeji. Otce při tom zase okopal jako bramboru.

„Hmmm, ehmm,“ ozval se zase otec. „Přestaň mě, prosím tě, kopat. Podívej, jak jsi mě ušpinil,“ ukázal na zablácenou nohavici. (Byl listopad a venku pršelo).

Kluk se na otce znovu zazubil a zabral se zpátky do hry.

Klukova matka překvapivě zvedla zrak od čtení. Otec využil situace a požádal ji, jestli by synkovi mohla říct, ať do něj nekope.

Nechápavě se na otce podívala, cože po ní jako chce.

Otec opět ukázal na špinavou nohavici, která s matkou nijak nehnula. Otec se jí pokusil vysvětlit, že kluk přece nemůže jen tak do někoho kopat. Na to matka opáčila něco, o čem si můj otec v první chvíli myslel, že je to vtip. Řekla totiž:

„Může. On je princ.“

Ne. Nebyl to vtip. Ta žena to myslela smrtelně vážně. Otec byl tak konsternovaný, že začal uvažovat, jestli bude lepší přesednout si nebo rovnou vystoupit. Nakonec si řekl, že bude lepší zůstat. Podíval se na prince. Kluk se vítězoslavně zašklebil a jako bonus přidal další kop.

To už otec nevydržel a jednu klukovi vlepil. Ten vytřeštil oči a otevřel pusu. Zřejmě to byla jeho první facka v životě, protože úplně zapomněl řvát. To za něj bohatě obstarala jeho matka, která to vytáhla nejmíň na sto decibelů. Otce při tom obdařila nejrůznějšími tituly: „plesnivej dědek“ byl jeden z nejlaskavějších. Nejvíc se ho dotkl „starej komouš“. Docela ho chápu, protože jedna z věcí, na které je můj otec hrdý, je skutečnost, že v rudé partaji nikdy nebyl.

Řádění matky ukončil řidič, který navzdory předpisům zastavil a hysterce pohrozil, že jestli okamžitě nepřestane ječet, vysadí ji z vozu. Ztichla, jako když utne. Když se řidič vracel na své místo, zabručel ještě:

„Když si fakana neumíš srovnat, vrať občanku, krávo.“

Když tuhle příhodu otec vyprávěl doma, moje matka se zděsila. Lomila rukama a apelovala na otce, jestli si uvědomuje, jaké to může mít následky…Kdyby ta ženská chtěla, tak má otec problém, a velký. Mlátit cizí dítě, to dnes není jen tak. Opakovaně se ujišťovala, jestli mu nepřeskočilo, a nakonec zabědovala, že ta facka byla chyba, velká chyba.

„To je pravda,“ připustil otec. „Jedna facka byla chyba. Chtělo to ještě jednu, jenže… vždyť víš. Ženský já nebiju.“