Tuhle chci doma!

Vždycky mě to dostane. Znova a znova…Z rady, že si máme dát pozor na to, co si přejeme, se už stala dokonale otřepaná fráze. Ale platí pořád. Bohudík…a taky bohužel.

Před pár dny jsem potkala Zdeňku. Dlouho jsme se neviděly…teď mě trochu vyděsila. Vypadala hrozně. Když promluvila, ucítila jsem závan „něčeho ostřejšího“. Bylo dopoledne. Aha, už zase. Ach jo. Kdysi se léčila z pití a dlouhou dobu to vypadalo, že úspěšně.

Zdeňka má geniálního syna. Opravdu. Na kapacitu své „mozkovny má několik razítek: IQ 158, členství v jakémsi klubu mimořádně chytrých hlav a taky několik psychologických posudků o tom, že je nadprůměrně inteligentní a má mimořádné schopnosti. Ondřej je ten typ génia, který vám zpaměti řekne, kolik je tři sta padesát sedm krát šest set osmdesát dva, ale když se ho zeptáte, co je za den, musí dlouze přemýšlet. Jeho genialita má jedno ale: Ondřej je autista. Jeho nemoc je dost mírná na to, aby mohl učit na vysoké škole a dost vážná na to, aby o něj jeho matka měla permanentně strach.

Ondrovi táhne na třicet, a ještě neměl ženskou. Ne, že by se mu nelíbily, ale doteď nenašel takovou, která by narušila jeho kruhy a vytrhla ho z každodenní rutiny (na které mimochodem dost lpí). Všechny mu připadají užvaněné, fintivé, povrchní a prázdné. Zdeňka si kvůli tomu dost často dělala starosti.

Donedávna to vypadalo, že Ondřej si dál bude žít na své soukromé planetě a na Venuši se nikdy nevydá. Pak ale potkal Veroniku. Už dřív ji zaznamenal na seminářích a teď, v posledním ročníku vysoké ho požádala, jestli by mohl vést její diplomku. Za rok, kdy se s Veronikou setkával, se ti dva sblížili. Veronika nad svými spolužačkami (a vlastně i mnohými spolužáky) vynikala: byla bystrá, pečlivá a svědomitá a nadto vtipná a hezká. Ondřej, který pořád bydlí v domě s rodiči, se o ní začal zmiňovat tak často, až se Zdeňka do Veroniky zamilovala, jak se jen může matka zamilovat do představy bezva ženské pro svého syna. Chtěla poznat, kdo že je ta dívka, která má na kluka přímo zázračný vliv. Nešlo si nevšimnout, že Ondra je čím dál víc sdílnější a uvolněnější a že tolik nelpí na všech svých rituálech a zvycích, které mu zřejmě dávaly určitou jistotu, ale okolí dokázaly vyčerpat.

Když Ondra Veroniku poprvé přivedl domů, Zdeňčino nadšení pro ni ještě vzrostlo. A tehdy si pomyslela: „Tuhle holku bych chtěla doma.“ Veronika pak u nich trávila skoro každý víkend. Zdeňka byla v sedmém nebi a zdálo se, že i Ondrovu otci je sympatická. Byla…a moc. Až tak, že spolu zanedlouho skončili v posteli. Ondra se odstěhoval a slečna si přinesla věci. A tak ji Zdeňka má doma. A zatím to vypadá, že Veronice se ve velkém domě s krásnou zahradou hodně líbí…